Není to tak dávno, kdy jsme pořádali trestnou výpravu do sousední země ze účelem unést slunce, které se našim končinám ostentativně vyhýbalo.
Od chvíle, co se z něj stala superstar áčkových greendealových bijáků, s ním bylo těžké pořízení. Jednou zasvítilo tady, jindy zase tam. Zkrátka hvězdné manýry a nekonečné kokainové party za VIP mraky. Nezajímalo ho, že podzimní listí nebude bez něj dost žluté, zato v Praze, kde se zdržovalo nejčastěji, už začali žloutnout i lidé a špitály praskaly ve švech.
Musel jsem za rozbřesku pobíhat s šamanským bubínkem, abych tu vyšňupanou hvězdu probouzel po těžké kocovině do nového dne a mraky po mně lily vodu, ať už přestanu dělat kravál. Ale já se nevzdával, až se nakonec rozestoupily hloučky zamračených bodyguardů a slunce pohladilo mou tvář. „Za to, že jsi mě tenkrát pustil,“ povědělo, „posvítím ti na to tvé listí! Ale chci, abys věděl, že jsem středem galaxie a nemůžu svítit, jak se komu zamane.“
Nevyčítám mu, že když jsem byl mladý, tak to šlo. „Jsem zvyklý na tebe čekat, jsem přece filmař,“ odpovídám drze, „ale nechci čekat do nekonečna. Můj život je proti tvému jen krátkým zábleskem.“
Hvězda se zasměje: „Ano, vy lidé jste jako žárovičky – na chvíli zablikáte a zase zhasnete, a přitom si myslíte, že vám patří vesmír.“
„Mám jen své vzdušné zámky…“ nenechám se odbýt.
Slunce pohrozí: „Nech mě vyspat, je podzim!“ a spiklenecky dodá, “nechám ti pootevřené dveře do ložnice a pokaždé, když se otočím mezi polštáři z mraků, posvítím ti tudy i tam.“
A tak se dívám do podzimní krajiny a čekám, až ospalá prdélka slunce vykoukne zpod peřiny, aby zazářila jednou tady a jindy zase tam.
